Nic nekončí

Tak moc, že jsme se začali bát sami sebe. Svého těla. Jeho projevů.

Pocitů, emocí a živosti. 

Mysleli jsme, že okolí reaguje na nás.

Že jsme špatní a vinní tím, jací jsme.

Začali jsme utíkat před svým stínem. 

Sami před sebou. 

Snažili jsme se necítit svoje tělo a potlačovali jsme všechno tělesné, přestali jsme se vyjadřovat. 

Styděli jsme se za sebe. 

Nebylo bezpečné se ukazovat.

Být sami sebou.

V duchu jsme se oddělili od svých těl, sami od sebe a snažili jsme si vytvořit představu o tom, kdo a jací jsme. 

V duchu jsme mohli být kýmkoli. Jacíkoliv. 

V duchu jsme žili iluzorní život bez sebe sama. Jako bychom své tělo nepotřebovali. Jen jsme ho z pozice "vyšší moci" používali jako věc.

V duchu jsme se sami nad sebe povýšili.

Bez lásky. Bezcitně. 

Pořád jsme se báli. 

Snažili jsme se být hodní. 

Přijatelní. 

Dobří. 

Pro ostatní. 

Všechny jsme viděli, jen sami sebe ne. 

My jsme o sobě vůbec nevěděli.

Nedokázali jsme si uvědomit, 

kdo doopravdy jsme. 

Tolik jsme byli posedlí vnějším světem.

Lidmi a věcmi. 

Žili jsme podle cizích pravidel. 

Podle morálky.

Podle představ o tom, co se smí a co ne.

Podle cizích zákonů. 

Bez ohledu k sobě. 

A doufali jsme, uvnitř zoufalí z našich životů, že jednou budeme moci být sami sebou.

Že jednou, v příštím životě se vrátíme a budeme žít s radostí ze sebe, ze svého těla. 

Že si uvědomíme, kdo doopravdy jsme. 

Člověk. 

Živočišný druh.

Součást přírody. 

Všeho, co je. 

Báli jsme se smrti. 

Báli jsme se pohřbít ty iluze o sobě

a přiznat si pravdu. 

Že tělo se vždycky zrodí znovu.

Vědomí je v těle. 

Život jde dál skrze přírodu.

Ne v duchu, ale skrze tělo jsme jedno. 

Každý život je jedinečný a neopakovatelný.

Vraťte se k sobě a užijte si tento život.

Toto tělo.

Teď. 

Když se se sebou usmíříte za života, 

jednou se nebudete bát zemřít.

To není "moje" tělo.

To jsem já.

Mirka Zagozdová

https://www.pribehy-emoci.cz/pribehy-zivota/