Pohřeb jako oslava života 

Smrt je největším mystériem.

Protože se na ni nepamatujeme,

tak se jí bojíme. Někdy tak moc,

že o ní nechceme ani přemýšlet.

Bojíme se, že si ji tím přivoláme.

Tak jako narození jsme ji odsunuli z našich životů a domovů do nemocnic

a bojíme se s ní setkat.

Bojíme se mluvit s umírajícím, bojíme se pohřbu, bojíme se "zatížit" rodinu a blízké tím, co cítíme. A tak mlčíme.

Každý sám ukrytý v sobě.

Bojíme se života v nás.

Vyjádřit se.

Možná to jde ale i jinak.

Smrt je spravedlivá. Dojde na každého.

Možná je čas prolomit to tabu a začít o ní mluvit.

Připustit si myšlenku vlastní smrtelnosti bavit se s blízkými o tom, jak se cítíme. Jak bychom chtěli jednou zemřít. Jaký bychom chtěli obřad, rozloučení s námi.

Možná se nám všem může ulevit, když si připustíme, že zemřeme a že se nás to týká. Možná se budeme moci jeden druhému podívat do očí beze strachu a studu za to, co cítíme a že jsme živí.

Možná se ze strachu ze smrti může stát přijetí života. Může se nám ulevit, když budeme moci o ní mluvit, když přestaneme dělat, že se nás netýká.

Potom smrt nemusí být stresující ani pro nás, ani pro naše blízké. Můžeme se rozloučit a všechno si dopovědět, můžeme oslavit život člověka, který zemřel s vděčností za to setkání. Za jeho život.

Můžeme si uvědomit to, že jsme ještě naživu.

S přijetím smrti, pomíjivosti si můžeme uvědomit, jak a proč vlastně žijeme.

Poslední rozloučení může být plné naděje, přijetí, pláče i radosti.

Plné života, který jde dál.

Z této země jsme vzešli a do ní se navrátíme. Na chvíli se stáváme jedinečnou formou, která tu ještě nebyla vyjádřena a poté opět splyneme se vším.

Jako nádech a výdech.

Mezera mezi světy.         

Nikam neodejdeme.

Jsme součástí všeho, co je.

Nabízím doprovázení umírajícím a jejich rodinám. Poslední rozloučení na přání. Doprovázení pozůstalých. Prostor se otevřít a uspořádat si poslední věci.

Mirka Zagozdová