Přijetí vlastní smrtelnosti
Možná je vaší reakcí na strach popírání. Možná cítíte zmatek, nechcete tomu věřit. Možná se zlobíte. Možná se ptáte, proč zrovna já? Možná se všechny ty pocity střídají. A je tam spousta dalších. Možná se tak moc bojíte, že se pořád pozorujete. Možná se vyhybáte tomu vůbec něco cítit. Možná jste úplně zahlcení a nevíte, co dělat.
Budete v tom sami bez sebe.
Když přestanete o sobě přemýšlet. Když se přestanete snažit necítit strach ze smrti. Když se budete snažit neuvěřit a nepodlehnout nemoci. Když se budete snažit mít naději a věřit v dobrý konec.
Když se budete snažit ignorovat to, co doopravdy cítíte ze strachu, že když si to plně uvědomíte, tak zemřete. Když se budete snažit být silní a unést to sami, abyste nezranili své blízké...
To, co nejvíc potřebuje vaši pozornost a péči, váš zájem jsou právě TY pocity a emoce v těle, které tím vším nevidíte . Sami sebe.
To, co je ne-mocné a bolavé ve vás je právě to tělo, se vším, co cítíte a prožíváte. To co přehlížíte jste vy z masa a kostí, vy jako člověk. Vy nevnímáte sami sebe.
A tohle setkání, pravdivé uvědomění si toho, jak se cítíte, čeho se bojíte a co vás přivedlo do tohoto okamžiku, může být teprve začátkem léčení a uzdravení.
Můžeme zemřít naplnění sebou, vědomi si svého těla, sami sebe ve svém těle nebo osamělí bez sebe.
Když se přiznáme k sobě, ke svému životu, když se přijmeme se vším, co co cítíme a prožíváme, přijmeme svůj vnitřní život a tím i svou smrtelnost.
Uvědomit si, že jsme nedílnou součástí přírody s její cykličností. Že z ní jsme vzsešli a k ní se vrátíme.
A znovu a znovu....
Bůh je tělem.
Mirka Zagozdová