Smrt není prohra

Že jsme něco nezvládli. Jako trest.

Možná ale příroda ví, co dělá a proč. 

Vidí dále než my. 

Dokážeme popsat, jak funguje tělo, zkoušíme ho uzdravit, pochopit... 

Ale nějak si neuvědomujeme, že za ním, za tím vším, existuje síla mnohem větší než my.

Že jsme byli narozeni, stvořeni. Že naše srdce bijí a krev teče a orgány fungují...

I bez našeho přičinění.

Místo důvěry se snažíme mít navrch a získat pocit, že to máme pod kontrolou. Že víme, že můžeme, že to je v našich rukou...

Možná se jen ale bráníme se zastavit a naplno si uvědomit, že vůbec nic nevíme. 

A prostě se jen odevzdat. 

Zůstat pravdiví a na nic si nehrát.

Přiznat si, jak se cítíme a co prožíváme.

Žít a nechat se žít. 

Je to větší než my.

Je to námi a zároveň jsme to my.

Každý z nás je tím.

Zázrakem.

Všechno na Zemi je milováno a je o nás postaráno. 

Když se zbavíme svých představ a iluzí o svém JÁ a uznáme sami sebe jako člověka v těle, poznáme skutečnou radost ze života, jaký je.

Bez honění se za větrnými mlýny.

Život nám nikdo nevezme.

V sobě máme všechno, co potřebujeme.

Život je nekonečný.

‌

Jako bychom byli všichni na Zemi z jedné hlíny, která se používá znovu a znovu v jiných formách. 

Každá je jedinečná.

Každý život je jedinečný.

Každý příběh je jedinečný.

Po smrti se staneme součástí všeho a znovu se zrodíme jinak. Znovu a znovu.

Ale pořád jsem to JÁ.

Vidím se z různých úhlů pohledu.

Všechno na Zemi má své místo.

Každý je důležitý.

Dokonalý takový, jaký je.

Není čeho se bát.

Snad jen iluzí o sobě a morálky. 

Mirka Zagozdová